Nelegální zaměstnávání - Velká pecka od Nejvyššího správního soudu

O tom, že v českých zemích i po třiceti letech prosperuje užívání vynálezu benešovského podnikatele Švarce, který z řadových zaměstnanců dělá samostatně podnikající dodavatele, se všeobecně ví. Stejně tak je obecně známo, že správní orgány (inspektoráty práce i Finanční správa) vyhlásily této praktice válku, tedy že usilují o to, aby subjekty, které ji využívají, byly potrestány a dodaněny.

Přinejmenším rozpaky nicméně budí nejnovější judikatura Nejvyššího správního soudu, která má sjednocovat judikaturu správních soudů a nepřímo též správní praxi tím, že bude vykládat nejednoznačná ustanovení právních předpisů. Posledním výstřelem byl rozsudek NSS ve věci Velká pecka – tedy společnosti známé jako provozovatel služby Rohlík.

Správní orgány i správní soudy se již celou řadu měsíců zabývají tím, zda kurýři Velké pecky jsou jejími nezávislými dodavateli, za něž je Velká pecka považuje, nebo jde o obyčejné zaměstnance převlečené za dodavatele, což tvrdí inspektorát práce. Nejvyšší správní soud dal v podrobně odůvodněném rozhodnutí (má více než 20 stran, přičemž jeho podstatnou část opravdu zabírá právní argumentace, což je nutno bez jakékoli ironie ocenit) za pravdu inspektorátu práce a kasační stížnost Velké pecky zamítl.

Těžiště argumentace Nejvyššího správního soudu tkví v tom, že i když si stěžovatelka dala práci s tím, aby podrobně vysvětlila, v čem se postavení jejích kurýrů odlišuje od běžných zaměstnanců, skutečný průběh spolupráce byl takový, že kurýři se fakticky chovali právě jako zaměstnanci. Byli podřízeni svému objednateli, respektovali jeho pokyny a pracovali především pro něho.

Zdánlivě tedy nic nového a nic zajímavého, co by mělo stát za pozornost. Přesto si myslím, že tento rozsudek za pozornost, přečtení a především promyšlení stojí.

Nejvyšší správní soud v něm totiž do krajnosti dovedl svůj dříve vyjádřený názor, že v těchto případech vždy závisí na konkrétních okolnostech projednávané věci. To na první přečtení zní velice rozumně, neboť je žádoucí, aby správní i soudní rozhodnutí nebyla generována automaticky a odpovídala konkrétním okolnostem rozhodované věci.

Nicméně v tomto případě Nejvyšší správní soud vše dovedl do krajnosti, když vlastně zpochybnil i těch několik málo předpokladů, na něž se dosud dalo při identifikaci nelegálního švarcsystému spolehnout. Dle Nejvyššího správního soudu totiž již není podstatné, zda dodavatel mohl za sebe zajistit náhradníka, byť osobní výkon práce byl jedním ze stěžejních znaků definujících závislou práci.

Dle Nejvyššího správního soudu rovněž není relevantní, zda dodavatelé měli i jiné odběratele (někteří ano, někteří patrně ne), neboť dle jeho názoru je i v pracovněprávních vztazích přípustný souběh více pracovněprávních vztahů.

Zcela jinak ovšem tyto závěry Nejvyššího správního soudu vyznívají v kontextu dříve formulovaného principiálního východiska, dle něhož závislou činnost definuje především to, že její poskytovatel (tedy zaměstnanec) opouští trh, na kterém přestává působit vlastním jménem, a namísto toho věnuje svou pracovní kapacitu svému zaměstnavateli, jenž na trhu vystupuje svým jménem.

Mantra komplexního individuálního posouzení věci tak přebila poslední dvě kritéria, která dosud poskytovala slušnou míru jistoty, že se aktéři nedopouštějí protiprávního jednání.

Co je na tom špatně? Především to, že dále pokračuje neblahý trend nahrazování obecných pravidel individuálním posouzením věci správním orgánem. Takové uspořádání ovšem neodpovídá principům, na nichž by měl být vystavěn daňový systém právního státu.

Dle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod mohou být daně a poplatky stanoveny jen na základě zákona. Zákon má proto stanovit pokud možno jasná pravidla a správní orgány mají tato pravidla aplikovat a vymáhat. Daňoví poplatníci nemají být vydáváni všanc berním úředníkům a být závislí na tom, jak právě jejich poměry zhodnotí a posoudí.

Dobře si uvědomuji, že právní pravidla nemohou být do té míry podrobná, aby do detailu postihla a předvídala každou jednotlivou situaci. My se ale povážlivě blížíme druhému extrému: ve jménu individuálního posouzení rezignujeme na pravidla nejen v případech něčím zvláštních, výjimečných a nepředvídatelných, ale i v situacích vysloveně každodenních.

Férové daně neznamenají jen spravedlivé rozložení daňové zátěže, ale také (a možná i především) jejich vybírání na základě jasných pravidel.

‍

Ondřej Moravec, partner AK Fráňa a partněři

‍